SHOWROOM
Adriany Ondračkové
19/1 – 19/2/2023
Space Žitná 7, Praha 1
Rádi bychom vás pozvali na výstavu Showroom Adriany Ondračkové ve čtvrtek 19.1. od 18.00 hodin.
Prozradíme, že v Showroomu najdete čalouněná křesla z různých období, ale taky dřevěné sochy a bylinky. Adriana vládne mnohými dovednostmi.
Vše si budete moct osahat, očichat i zakoupit.
Space Gallery se na měsíc opět promění a vy si k nám můžete zajít každé ÚTERÝ a ČTVRTEK a výstavu si od 11.00 – 18.00 prohlédnout.
Showroomu zdar!
I
Bylinkářka, čalounice a „malá“ řezbářka
Adriana Ondračková
Výlet do království s vůní bylinek, látek a dřeva
„Za mostem v úzké ulici, je krámek z dálky vonící meduňkou, rdesnem, skořic…“ vybavila se mi slova písně Levandulová, kterou nezapomenutelně nazpívala Hana Hegerová. I tu levanduli jsem cítila, když jsem vstoupila do domku „za mostem“ v Týnci nad Sázavou, jehož veřeje zdobí z obou stran modré dřevěné vývěsní štíty s nápisy Masáže – Byliny – Čalounictví. Ještě něco v tom domě proto „vonělo“ – staré látky, lepidlo, dřevo.. Napadla mě parafráze známého přísloví: Kolik řemesel znáš, tolikrát jsi člověkem. Kolik životů tedy Adriana, majitelka toho domu v malebném městečku nedaleko Prahy, žije? Kus svého domova, svou tvorbu, kterou vytvořila za posledních deset let, přenesla na několik týdnů do této galerie, vytvořila pomyslné „pokojíčky“, plné barev, tvarů, linií a fantazie. „Vystudovala jsem ekonomickou školu, mohla bych být asistentka, účetní, mohla bych mít účetní firmu, ale to bych musela, sedět na zadku v číslech, a papírování mě moc nebaví. Ekonomická škola mi ale do života dala hodně. Umím si spočítat ono ,má dáti/dal‘, umím se rozhodnout na základě čísel… ekonomická úvaha je dúležitá, nestřílím do tmy, mám všechno spočítané“ říká. Po škole byla zaměstnaná v bankách, přispívala do celostátního deniku, po mateřské dovolené (synové Kryštof a Matyáš) začala pracovat pro město a nastoupila do týneckého muzea a galerie, později působila na radnici ve volené funkci jako místostarostka města. Zajišťovala pro město mimo jiné renovaci dobového nábytku a úpravy historických prostor, měla na starosti organizaci kulturniho života ve městě. Mezitim si udělala masérský kurz a otevřela dva masérské salony, vystudovala bylinovou školu u své bylinové guru Lenky Martanové. Později se vyučila čalouníkem. „Dneska už vím a můžu si to dovolit říct, že jsem moc ráda, že pracuju pro sebe a na sebe, můžu se svobodně rozhodovat. Ano, musim se uživit, musím každý den pracovat, tvrdě manuálně pracovat, ale nesmírně mě to baví. A musím být hlavně manažerem svého času…“ říká Adriana.
Co má Adriana ráda?
Miluji svou práci, svou rodinu, místo, kde žiji. Mám ráda pravdu, opravdovost a pokoru k veškerému byti, skromné a pracovité lidi, svou rozkvetlou magnolii a rüže na zahradě, teplé moře a procházky kolem řeky se svou biglí fenou Eliškou. Jednoduše, miluji vše, co nám tento krásný a rozmanitý svět přináší,“ jedním dechem přiznává Adriana. Také si ráda čte, podívá se na dobrý film, zajde do divadla nebo na výstavu, vyrazí si s přáteli do společnosti.
„A taky jsem si moc přála k 50. narozeninám elektrokolo, a přání se mi splnilo,“ prozradila. Ráda totiž cestuje, ale po perném pracovním dni ji prý už moc sil na zdolávání kopců nezbývá.
Vítám vás v galerii, přijměte pozvání na prohlídku mé tvorby. Užijte si ji s klidem a rozjímejte. Ať jsou vám mé „pokojíčky“ příjemné a inspirativní.
S láskou, Adriana
II
Krásné a staré řemeslo – čalounění
„Celý život pracuju rukama, mám ráda látky, sbírám staré věci, takže to v určité chvili bylo hodně jednoduché rozhodování – začnu čalounit. Šla jsem na kurz a myslela si, že jsem to za těch sedm dnů zvládla. Přihlásila jsem se jako pomocnice do čalounické dilny v Jílovém u Prahy a paní mistrová mě brzy vyvedla z omylu. Chtěla po mě základní věci a já įsem je neznala“ přiznala. Přihlásila se proto na Střední školu řemesel v Brně a tři roky čekala, než pro vzdělávání dospělých otevře obor čalounictví. Z osmi adeptů, kteří ke studiu tehdy nastoupili, jich dokončilo pět.“ svěřuje se Adriana
Dnes je hrdou držitelkou výučniho a tovaryšského listu v oboru čalouník a byla také pasovaná za člena Cechu čalouníků a dekoratérů.
Životní cestu vidí Adriana v čalounictví.
„Myslím si, že bych se jím v budoucnu mohla zabývat déle než masážemi, které mě v posledním roce nodně vysilují“ vysvětluje. Vzhledem k tomu, že její pracovní den je delší, než kdyby „seděla“ v kanceláři, potřebuje, aby ji práce naplňovala. Na nezájem zákazniků si nestěžuje.
„Žiju u frekventované cesty v centru Týnce, takže hodně lidí, co projede kolem a uvidí náš vývěsní štít, se ozve. A taky jsem okusila sílu sociálních sítíi, na Facebooku se informace rozšířily tak rychle, že jsem musela udělat pořadník na zakázky. Takové kvantum práce jsem si neuměla ani představit a mám potom černé svědomí, jestli třeba náhodou zákaznik na to křeslo nečeká moc dlouho (jakože čeká) a jak to udělat, aby to bylo rychleji. Práce bylo zaplaťpánbůh dost i přes dobu covidu a uvidíme, jak se ekonomika bude vyvijet jestli lidé budou mít dost peněz, protože čalounění je věc, kterou si, když bude nejhůř, můžete odpustit.
Pořád si říkám, že musím být za všechno vděčná,“ dodala Adriana,
Čalounila už křesla do penzionu v Malé Úpě, další zákaznik byl až z Olomouce. „Ptala jsem se jich, proč si mě vybrali, že je u nich v okolí určitě taky nějaký čalouník, ať to neposílají přes půl republiky, ale pociťuju, že je nás asi málo,“ říká. Fascinují ji také přiběhy, kterými kusy nábytku oživají. Někteří majitelé je ochraňují jako krásné dědictví po předcích, někdo si koupil vzácný kousek v aukci… „Mám jednu milou zákaznici, která si ode mne nechala přečalounit sedací nábytek v celém domě, to byla nádherná práce, děkuju“
Kamarád jí prý řiká, že ve svém věku by měla být mistrovou v oboru, a ne teprve začínat ve 48 letech s řemeslem! „Jsem manuálně zručná, práce mi jde, je to ale také o trpělivosti – některou věc prostě nepustíte, dokud to podle vás není ono, a to je smyslem řemesla. Dokáže vyměnit čalounění z látky, kůže i koženky, udělá i drobnější opravy dřevěných částí nábytku – na těch složitějších spolupracuje s uměleckým truhlářem.
„Už mně to stačí, víc už nechci,“ odpovídá Adriana na otázku, co by ještě chtěla zvládnout. „Když děláte doma, dům vám pořád něco naznačuje – v každých dveřích, které otevřu, na mě kouká práce. Takže se spíš zaměříim na to, abych všechno zvládla, protože zakázek mám dost“
III
Nedělej věci, které tě bolí.
Důvěřuj bylinám, nezklamou Tě.
Od masáží a bylinek byl jen krůček k diagnostice zdraví člověka. Všechno se vším souvisí když vás bolí nějaké místo na těle, tak to má nějakou souvislost s životním stylem, stravou, stresem. Bolest se tim „propisuje‘ a je spojena i s něčím jiným. Běžné věci, které člověka sužují, se dají jejich uvědoměním si, změnou návyků a bylinami odstranit nebo zmírnit,“ popisuje Adriana své zkušenosti z praxe.
Byliny įsou ale podle ní jenom „berlička“, opěrný bod, který všechno nevyřeší. Jsou dúležité a silné, ale je tady ještě něco důležitějšího. Podmínkou změny je, aby si člověk uvědomil své zlozvyky, návyky a věci, které mu nedělají dobře. Každý totiž ví, co by měl a neměl dělat, ale spousta z nás si vzájemnou souvislost s neduhy, které nás trápí, nepřipouští.
„Každý sám dokáže sebe nejlépe vyléčit, stačíi nedělat věci, které nás bolí,“ dodává Adriana
Při terapiíich a masážich využívá oleje, masti, krémy, tinktury a čaje vlastní výroby. Malé množství bylinek si pěstuje na zahradě u domu, přednost ale dává divoce rostoucím rostlinám.
„Každá bylina potřebuje své prostředíi, a když ji zasadíte na zahradu nebo do skleníku, či ji věnujete extra péči, její vlastní přirozený život se do ní nepromítne a dá mi ze sebe pak jen část. Pro přiklad: když budu na zahradě zalévat třezalku, bude to mít jednoduché, protože bude polorozmazlená. A tu silu k přežití, kterou potřebuje ve volné přírodě, tak tu mi tolik ze zahrady nedá. Když ji natrhám na suchých skaliskách, tak je úplně jiná, taková divoká. Pro byliny proto chodím tam, kde rostou,“ poznamenala.
Na masáže, kterým se věnuje 20 let, logicky navázalo studium bylin s diagnostikou zdraví těla. Je to poslání, které přináší fyzické i duševní vyčerpání. Vyvstala proto otázka, zda ji tento obor zabezpečí na celý život, jak dlouho ho bude fyzicky zvládat. Když se proto před lety rozhodovala, kudy se bude ubírat její další cesta, padla volba na čalounictví.
IV
Koníček s vůní benzínu
Ještě jednu velkou zálibu vám zde Adriana představuje – práci se dřevem a motorovou pilu – polínka do kamen s ní ale neřeže
„Neskutečně obdivuji, když někdo umí s tímto pro mě šíleným strojem tvořit jemné kontury. Když įsem pracovala na úřadě, měli jsme tu řezbářské sympozium a sochy, které na něm vznikly, zdobí Týnec dodnes. Libilo se mi to, tak jsem se na sympozium jednou přihlásila. Organizuje ho moje kamarádka řezbářska Lenka na chatě Buchtovně v Jizerských horách. Myslela įsem si, že se to dva tři roky budu učit a pak si doma ve volných chvilich budu vyřezávat. Letos to bylo už deset let, co to zkouším. Ale zjistila jsem, jak je to náročné, že strach a obava jsou ve mně v tu chvíli větší než jistota, kterou potřebuji,“ přiznává Adriana.
Pod dohledem zkušeného řezbáře se ale každým rokem pravidelně do nějakého díla pustí.
„Mé velké poděkování a stálý obdiv právem náleži dvěma osobám a dnes již i letitým kamarádům – Lence Severové z Rejdic v Jizerských horách a Vaškovi Křížkovi z Křepenic u Sedlčan. Jsou to úžasní, trpěliví, laskaví a velice šikovní řezbáři, učitelé a fajn lidi, které mám moc ráda. Děkuj za vše, co jste mě za těch deset let řezbačení naučili, za ty prima dny na sympoziích, plné smíchu, tvoření a kamarádství. Už dnes se těším na dalši chvile stravené s vámi a motorovkou! Bez Vás bych neuměla ani nastartova!“ S úctou Adriana.
Zda se to s motorovkou Adrianě daří posuď’te sami, dřevěné plastiky ze své tvorby vám právě zde v galerii představuje…
Rozhovor s Adrianou vedla Jaroslava Tůmová, redaktorka časopisu Posázaví.
ZMĚNY VYHRAZENY
©️PSF2023
